Mgr. Nina Malíková působí jako divadelní historička, publicistka, překladatelka, dramaturgyně a pedagožka. Je rovněž předsedkyní českého střediska UNIMA a exšéfredaktorkou časopisu Loutkář. Ze všeho nejraději se ale cítí jako poradkyně ve věcech loutkového divadla, organizátorka společenského života a součást aktivního týmu (pokud možno nesportovního). Je rovněž dcerou zakladatele Muzea loutkářských kultur v Chrudimi dr. Jana Malíka a často s námi spolupracuje. A i my se s ní rádi v muzeu rádi setkáváme.
Co byste s největší pravděpodobností dělala, kdyby se ve Vašem životě neobjevily loutky?
Docela určitě by v centru mého zájmu bylo divadlo, ale kdyby se v mém životě neobjevily loutky a jejich možnosti (i pro mne), tak by byl můj život chudší o řadu přátel, zajímavých cest, divadelních objevů a kulturních souvislostí. Možná bych víc psala (nejen kritiky) nebo byla učitelkou francouzštiny.
Kdybyste mohla být loutkovou postavou, která by to byla a proč?
Určitě bych nechtěla být loutkovou postavou. Zaskočili jste mě, tohle mě nikdy nenapadlo. Ale v dětství jsem moc chtěla být chytrou Kmotrou Liškou z Ladových pohádek a neptejte se proč.
Inspirovala vás doba Covidová k nějakým novým projektům?
Covidová doba mě inspirovala konečně k lepší práci s technologiemi a paradoxně i k výhodám nepřímého kontaktu jak se studenty, tak s přáteli a badateli v zahraničí. Myslím např. projekt virtuálních muzeí, který podpořil moji prostorovou představivost, online kontakt pak nutnost tříbit verbální dovednost s omezením mé oblíbené gestikulace.
Jaké superschopnosti jste v sobě objevila?
Trpělivost.
Jakou výstavu byste v našem muzeu připravila, kdybychom Vás o to požádali?
Asi výstavu o rozporuplné a pracovité osobnosti mého otce - dr. Jana Malíka. A kdyby to neprošlo, tak o loutkovém divadle George Sandové a jejího syna Maurice. Tu bych připravovala s chutí.